RODIČOVSKÉ ÚNOSY DĚTÍ

Přestěhování dítěte bez souhlasu druhého rodiče je považováno za protiprávní jednání, které je posuzováno velmi tvrdě. Sám Ústavní soud se k tomuto staví tak, že přestěhování v rámci České republiky je posuzováno jako přitěžující okolnost při rozhodování soudu o tom, kterému rodiči bude dítě svěřeno (více se lze dočíst v Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, I.ÚS 955/15). V zájmu dítěte totiž je, aby se na jeho výchově podíleli oba rodiče, bez ohledu na vzájemné vztahy. Někteří soudci se k přestěhování dítěte bez souhlasu druhého rodiče staví nekompromisně, a pokud toto jeden z rodičů udělá, svěří dítě druhému rodiči. Co se týče vzdálenosti, pohybujeme se v rámci jednoho města nebo do cca 30 kilometrů, vyšší vzdálenost už může být s ohledem na nutnost dojíždění (ne každý má auto a ne každé dítě je schopno dojíždět autobusem) potíž.

Rodičovský únos dítěte do zahraničí je o to horší. Situace totiž velmi těžce dopadá na celou rodinu a ve většině případů má destruktivní dopad na komunikaci rodičů. Co dělá přestěhování s dítětem, jsme řešili v dílu k bydlišti dítěte, pouze shrnu, že dítě zažívá kompletní změnu svého světa, včetně ztrát a dezorientace.

Co se tedy může dít, pokud se dítě přestěhuje do zahraničí bez souhlasu druhého rodiče?

V prvé řadě může tzv. opuštěný rodič žádat u civilního soudu o navrácení dítěte zpět do země, kde dítě dříve bydlelo. A to ve všech státech Evropské země a ve většině anglosaských zemích. Soudíte se pak v zemi, kde se dítě aktuálně nachází. Soudy musí rozhodovat podle velmi přísných kritérií, což znamená, že v drtivé většině případů by měly nařídit navrácení dítěte zpět. A celá kauza by měla skončit během šesti týdnů, řízení je tedy velmi rychlé.

Kdy může soud rozhodnout o tom, že se dítě vrátit nemusí? V prvé řadě soud nepošle dítě tam, kde zuří válka a jsou porušována lidská práva. Dál soud zřídka pošle dítě zpátky, pokud druhý rodič požádá o navrácení pozdě, což je jeden rok poté, kdy se mělo dítě vrátit. Soud nenavrátí, pokud se rodič, který chce dítě zpět, o dítě nestaral a nezajímal se o ně. To může být oříšek prokázat. Nenavrátí, pokud je dítě dost velké na to, aby jeho názor převážil (bavíme se o dětech cca 14-16 let, na starší děti už se řízení nevztahuje). A nakonec, pokud by dítěti hrozila závažná psychická nebo fyzická újma. A právě tento důvod je advokáty napříč státy nejvíce skloňován.

Co je tedy závažná psychická nebo fyzická újma? Podle stálé judikatury českého návratového soudu, kterým je Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, se jedná o situaci, kdy by dítě mělo z návratu traumatickou zkušenost, například pokud by trpělo psychickou poruchu, která by mu znemožnila se dobře v zemi původu adaptovat. Na to je ale potřeba znalecký posudek. Kritéria pro nenavrácení jsou tak dosti přísná.

Často také rodič, který dítě přemístil, tvrdí, že v domácnosti probíhalo domácí násilí, anebo že druhý rodič podal pro únos v zemi původu trestní oznámení. Tyto důvody jsou vážné a je třeba se jimi podrobně zabývat, nicméně dle rozhodovací praxe českého návratového soudu samy o sobě neobstojí.

Lze tak shrnout, že ve většině případů soudy (alespoň ty české) navrací děti zpět.

Mezinárodní únos dítěte je posuzován v některých státech jako trestný čin. O tom, jak se postupuje v těchto případech, si povíme více příště.